Z krajiny zaváté bílou pokrývkou čpí divokost a nezkrotná síla přírody. Po sotva viditelné královské cestě se pomalu plazí kolona saského šlechtice Kristiána. Aniž by to rytíři hlídající šlechtice a jeho syna tušili, v okolních křovinách číhají nebezpeční lovci. Vzdálená vlčí smečka se dá do pohybu. Uhání zasněženou krajinou a kamera je v táhlém záběru sleduje. Ve vzduchu je cítit příslib budoucího násilí. Křesťanství, jež pomalu požírá zbytky pohanské nadvlády, tentokrát krutě narazí. Divoký loupežník Adam Jednoručka vrhne svým prakem kámen, který zasáhne jezdce na koni a srazí jej k zemi. Jeho loupeživý bratr Mikoláš vyrazí kupředu a z koňského hřbetu rozdává krvavé polibky mečem. Sníh taje pod proudem teplé tekutiny vytvářející na zemi rozlehlé rudé louže. Éterické ženské sbory umocňují dramatický nádech celé scény. Během několika minut jsme pohlceni strohým světem protkaným nemilosrdným násilím. Bez jakéhokoliv vysvětlení sledujeme útok bratří Kozlíků na karavanu německých rytířů a zároveň se kocháme vizuální krásou, kterou nám režisér servíruje rovnou pod nos.

Osamělá květina

František Vláčil byl bezpochyby největším básníkem československého filmu a jedním z hrstky tuzemských režisérů, jehož díla dokázala překročit hranice vlasti a stala se uznávanými klasikami evropského filmu. Psát o něčem tak signifikantním, jako je Marketa Lazarová (1967), není zrovna snadná záležitost. Středověká freska plná symbolismu, metafor, duchovních souvislostí a jedinečných postav vržených do sítě drsného příběhu působí jako hermeticky uzavřena schránka, ke které si každý pozorovatel musí najít svůj vlastní klíč. Nejedná se o film, který by se podbízel masám, a navíc to ani nemá zapotřebí. Jeho skrytý půvab je potřeba trpělivě hledat a já osobně jsem přesvědčen o tom, že vynaložené úsilí se téměř každému důslednému badateli více než vyplatí. Vrcholné dílo československé nové vlny stojí ve své jedinečnosti osamocené jako posvátná lilie uprostřed nekonečných vřesovišť. Natolik se Marketa Lazarová odlišuje od většinové kinematografie, natolik obtížná se jeví snaha strčit ji do příslušné žánrové škatulky. V tomto ohledu je životní dílo Františka Vláčila unikátní, a to dozajista ve světovém měřítku. Přímé srovnání snese snad pouze se snímkem Andrej Rublev (1966).

První kontakt s Marketou Lazarovou se podobá nečekanému přepadení ze zálohy. Podobně jako když kupce na královské cestě zaskočí primitivní lapkové skrytí v houštinách černého lesa. Je to nové, neznámé a zároveň hypnotické. Spousta filmů má tendenci vzít diváka na kontrolovanou okružní cestu. Ukáže mu všechny nástrahy terénu, připraví jej na nečekané výmoly, zatáčky a alespoň rámcově mu nastíní cíl cesty. Marketa Lazarová nemá potřebu nikoho vláčet za ručičku. Naopak. Jakoby se film do určité míry obracel k divákovi zády a pomalu si kráčel v mlžném oparu kupředu, zcela imunní vůči působení jakýchkoliv vnějších podnětů. Jakmile však divák projeví dostatečný zájem, strhne jej tato filmová báseň do hlubin svého drsného světa, kde se primitivismus nejnižších pudů snoubí s čistou láskou, hříchem a vykoupením. František Vláčil režíruje svou umanutou vizi s dovedností dirigenta, který taktovkou přivádí k rozpuku okázalou symfonii. Režisér s vrozenou jistotou přechází od frenetických obrazů k meditativním pasážím, od brutality k erotičnu, od tvrdé rány řemdihem po jemné pohlazení. Není to film pro každého, neboť vyžaduje absolutní odevzdání skrze zrakové a sluchové smysly. Marketa Lazarová demonstruje jedinečnost obrazu a zvuku, přičemž ze spojení těchto dvou veličin činí magickou záležitost. Vydejme se tedy společně na pouť proti proudu času a zkusme poodhalit krásy této filmové básně.

Spojeni válkou

S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že František Vláčil otevřel oči poprvé v Polsku. Narodil se 19. února 1924 v Českém Těšíně. Tou dobou bylo město kvůli vlastnickému sporu s našimi sousedy rozděleno na českou část (Těšín) a polskou (Cieszyn). Jediná porodnice ve městě se nacházela právě v polské části, tudíž tvrzení, které jsem použil o kousek výše, není vůbec přehnané. Otec František Vláčil st. prožil svá mladá léta na vojně. Roku 1915 působil ve 12. zemském pěším pluku v Čáslavi, s nímž odjel na východní frontu, neboť dějinami právě otřásala první světová válka. Vláčil st. zažil na frontě prakticky vše, co válka může nabídnout. Kromě kariéry to byly především nemoci, zranění, všudypřítomná smrt, cestování na velké vzdálenosti a hodiny hrůzy, když poblíž Sieniawy u Haliče padl do zajetí. Později vstoupil jako řada jiných zajatců do řad československých legií a procestoval velkou část Evropy včetně Ruska.

Maminka Anna Vacková pocházela z malinké obce Smolotely u Příbrami. I ona poznala Rusko velmi zblízka, neboť rodiče se krátce po jejím narození rozhodli do mrazivé země natrvalo odstěhovat. Celé dětství i dospívání tak Anna se svými rodiči a dvěma bratry prožila právě v Rusku. Po letech prosperity, kterou rodině zajistila soukromá pekárna, přišel nečekaný zvrat. Oba rodiče během výpravy po tamějších horách za nevyjasněných okolností zemřeli. Anna musela vystřídat řadu krátkodobých zaměstnání, aby se dokázala postarat o mladší sourozence. V okamžiku, kdy občanská válka začínala nabírat na obrátkách, došla Anna ve svých dvaceti letech k rozhodnutí, že bude nejlepší vrátit se zpět do vlasti. Jeden z bratrů v Rusku zůstal a ten mladší s Annou odcestoval do Pacova, kde žili jejich pokrevní příbuzní. Není známo, jak a kde došlo k seznámení mezi Annou a Františkem (pravděpodobně se poznali už v Rusku), ale jisté je, že 5. března 1923 měli svatbu a o necelý rok později přišel na svět prvorozený syn František.

Věčný snílek

Ačkoliv otec roku 1924 vystoupil z katolické církve, byli František i jeho mladší bratr na přání matky pokřtěni českobratrskou církví evangelickou. Vláčil prožil relativně idylické dětství. Pár let po jeho narození se otec stal v Českém Těšíně velitelem II. praporu pěšího pluku. I přes pracovní vytížení si Vláčil st. na svou rodinu vždy našel čas. Byl mírný, spravedlivý, své děti nikdy nebil, miloval Shakespeara a neinklinoval k žádné politické straně. Podstatně prudší povahu měla Anna, která během dětských let v Uzbekistánu přimkla k pravoslaví a snažila se dodržovat všechny jejich svátky i doma v Československu. Díky otci se František dostal ke knihám a maminka zase zajišťovala plynulý chod domácnosti. I když v rodině občas zavládl menší chaos způsobený jazykovou bariérou (Anna příliš neovládala češtinu), získal František dobrou výchovu založenou na etice a spravedlnosti. Idyla skončila až v okamžiku, kdy František Vláčil nastoupil na gymnázium v Místku. Až na kreslení a latinu se mu prudce zhoršil prospěch, protože před důležitost studia stavěl všechny své mimoškolní aktivity.

Četba historických románů, kreslení a především dlouhé toulání po lesích, loukách a vůbec přírodě všeobecně. František neustále o něčem snil. V jádru to byl vlastně velký romantik upřednostňující samotu, který si najde klidné místo a tužkou do svého skicáře přenáší krásy přírody, torza hradních zřícenin a nebeské scenérie nekonečných variací. Kolikrát vyšel ze školy a uvědomil si, že si z hodin absolutně nic nepamatuje, neboť se po celou dobu nechal unášet svými fantaziemi. Špatný prospěch vedl k častým rodinným konfliktům. Především Anna nesla synovy nezdary těžce a zkusila vše možné včetně domácí výuky, jen aby z Františka něco bylo. Nepomohlo ani jeho přesunutí na gymnázium v Brně-Husovicích, kde nějaký čas bydlel u příbuzných. Kvartu musel František dokonce opakovat. Nicméně neustále zdokonaloval svůj vrozený talent pro kreslení a dokonce na čas zahořel láskou k atletice. Především se ale seznámil s o rok starším a na svůj věk nesmírně sečtělým spolužákem Olegem Susem. Pod jeho vlivem František ještě více propadl literatuře a zájmu o výtvarné umění.

Ačkoliv ještě studoval, musel roku 1943 nastoupit jako pomocná pracovní síla do Říše. V Kolíně nad Rýnem odklízel František ve dvanáctihodinových směnách sutiny, stavěl barikády a kopal příkopy. Pro duši mladého intelektuála asi nic moc. Všechno zlé však může být pro něco dobré. Díky této službě mu úřady dovolily narychlo dokončit gymnázium, čehož František rád využil. Po menším tápání se roku 1947 zapsal ke studiu dějin a estetiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zde František poznal řadu profesorů, z nichž někteří byli předními znalci historie. Odborník na gotické umění prof. Albert Kutal, znalec gotických a románských rukopisů prof. Antonín Friedl či doc. Vojtěch Volavka, významný historik českého umění 19. a 20. století. František Vláčil začal navštěvovat muzea, umělecké výstavy a koncerty, zároveň si musel najít nějakou práci, protože rodiče jeho studia nemohli dotovat věčně. Jako kolorista, animátor a později dokonce i kameraman začal počátkem roku 1948 pracovat v brněnském filmovém studiu kresleného a loutkového filmu. Zde naplno vypukla jeho vášeň pro kinematografii.

Odvážný spisovatel

Označit Vladislava Vančuru všeříkajícím termínem „spisovatel“ není úplně přesné, protože jeden z našich nejvýznamnějších umělců byl mužem desatera řemesel. Scenárista, lékař, romanopisec, režisér, divadelní kritik, publicista, dramatik a v neposlední řadě spisovatel historických románů. Rovněž to byl zarputilý vlastenec, který za svou odbojovou činnost a antifašistické smýšlení zaplatil roku 1942 svým životem. Pokud se budeme bavit čistě o jeho prozaické tvorbě, musíme zákonitě zdůraznit vliv expresionismu a experimentální přístup, který Vančura u svých děl upřednostňoval. Liboval si v napodobování archaické češtiny a vytváření složitých souvětí, jež dotvářejí pocit monumentálnosti. Vypravěč má v jeho dílech často zásadní úlohu. Zastavuje děj, hodnotí postavy a vyjadřuje pocity. Markéta Lazarová (1931) je typickou ukázkou literárního díla, v němž je primární důraz kladen na jazyk, atmosféru a teprve až pak na samotný děj. Příběh o lásce odehrávající se na pozadí středověku 13. století sleduje nepřátelský střet dvou loupežnických rodů, Lazarů a Kozlíků. Dějovým obloukem je láska Markéty Lazarové a Mikuláše Kozlíka, která nakonec dokázala oba znesvářené rody spojit. Oceňovaná kniha si našla v průběhu čtyřicátých let i cestu do rukou jednoho věčného snílka.

Nezfilmovatelná kniha

Posuňme se nyní v čase kupředu. Jsme na počátku šedesátých let a režisér František Vláčil má již na kontě poetickou filmovou báseň Holubice (1960) a svou první historickou fresku Ďáblova past (1961). Jde o jedinečné tvůrčí úspěchy prokazující nesporný talent, jímž režisér bezpochyby oplýval. Od roku 1963 je Vláčil na Barrandově členem umělecké rady pro tvůrčí skupinu Švabík - Procházka, kde mimo jiné posuzuje kvalitu námětů a scénářů. Díky jeho nemalé přímluvě mohl například režisér Jan Němec natočit svůj vysněný projekt Démanty noci (1964). Důležitým hybatelem následujících událostí se stal František Pavlíček, který na Barrandově zastával funkci dramaturga a scenáristy. Jak Pavlíček, tak Vláčil sdíleli společný obdiv k novele Markéta Lazarová, avšak na rozdíl od Vláčila byl Pavlíček přesvědčen o tom, že kniha má předpoklady být převedena na stříbrné plátno. Ačkoliv Vláčil v literárním díle žádný potenciál pro adaptaci neviděl, Pavlíček tušil, že jestli někdo může ten film natočit, bude to právě on. Připravil si proto na režiséra menší vábničku.

Nejprve prosadil adaptaci románu do výhledových plánů studia, nicméně prvotní reakce byly spíše záporné kvůli obtížnému textu a předpokládaným finančním nárokům. Pavlíček tedy návrh na realizaci námětu předložil rovnou tvůrčí skupině Švabík - Procházka, v níž figuroval i Vláčil. Jakmile režisér viděl, že se milovaná kniha skutečně stala předmětem zájmu studia Barrandov, začalo mu v hlavě hlodat svědomí. Chodil po oblíbených klubech, kavárnách a se svými kolegy rozmlouval o možné podobě scénáře, o tom, jak obtížné, ale zároveň lákavé by bylo zhmotnit středověk na plátně. Své nadšené přednášky však vždy ukončil konstatováním, že na podobně ambiciózní projekt mu stejně nikdo nedá potřebné finance. Každopádně semínko bylo zaseto. František Pavlíček měl jako vedoucí dramaturg patřičný vliv na financování budoucích filmových projektů. Jeho funkce i umění prosadit si záměr a následně najít vhodnou cestu k realizaci se ukázaly býti velkou výhodou. Pavlíček měl navíc v rukávu ještě jeden trumf. Prestižní ocenění, které Vláčil za snímek Holubice získal na filmovém festivalu v Cannes. Jakmile studio opatrně odsouhlasilo zpracování námětu, vyzval Pavlíček režiséra, aby laskavě přestal o Markétě přednášet po klubech a raději své myšlenky vložil do díla. Na opětovný dotaz ohledně financování dostal Vláčil od dramaturga důraznou odpověď: „O peníze se laskavě nestarej, to není tvá záležitost.“

Dva kohouti na jednom hnojišti

Se souhlasem studia Barrandov došlo 14. září 1962 k podepsání smlouvy o zpracování první části scénáře, který měli zrealizovat František Vláčil a dramaturg František Pavlíček. Optimistické představy o odevzdání hotové práce na konci téhož roku se ukázaly býti zcela zcestné. Spolupráci odstartovaly dlouhé, mnohahodinové debaty mezi Vláčilem a Pavlíčkem. Jednotlivě se probírala každá postava obsažená v poměrně útlé novele Vladislava Vančury. Jak daný hrdina asi vypadá, jaký je jeho styl chůze a jak vůbec uvažuje. Spoustu věcí si museli autoři domýšlet a dát velký prostor vlastní fantazii. Pavlíček většinou napsal mnohastránkovou verzi nějaké konkrétní události a Vláčil ji rezolutně smetl ze stolu, neboť ve svých barvitých představách byl více napřed. Nezbývalo než začít odznova a lépe. Pavlíček svoji soustředěnost vkládal především do dialogů, kam pronikla spousta duchovních aspektů z Písma svatého, kdežto Vláčil si veškeré sekvence do nejmenších detailů rozkresloval. Bylo důležité najít ideální cestu. Nakonec Vláčil vkládal své poznámky a doprovodné obrázky přímo do Pavlíčkova rukopisu. Je nutné připustit, že oba pánové měli úplně jiný přístup k sebekázni.

Pavlíček jednou odevzdal hotovou verzi jisté objemné sekvence. Vláčil ji s sebou vzal do oblíbeného pohostinství, kde ji vášnivě předčítal svým kolegům a přiživoval dobrou náladu vydatným přísunem alkoholu. Ještě té noci v půl druhé ráno vyrušil Pavlíčka, který měl následný den odletět na divadelnické sympozium do Londýna, zvonek u dveří. Rozespalý scénárista otevřel a hleděl na společensky unaveného Vláčila. U těla otevřená aktovka, v očích zářících alkoholem provinilý výraz a na rtech absurdní historka. Kdesi ztratil peněženku a rozezlený taxikář, kterému tudíž za odvoz nemohl zaplatit, ho vyhodil z auta, sebral mu aktovku a veškeré papíry vyházel do větrné podzimní noci. Šedesát stránek textu bylo nenávratně ztraceno a vytočený Pavlíček musel začít od píky. Samozřejmě, že z výletu do Londýna nic nebylo. S pocitem pochopitelné křivdy a dávkou znechucení napsal Pavlíček během čtyř dnů verzi novou. Zda lepší nebo horší, to už se nikdo nedozví. Šedesát stran nelze napsat dvakrát identicky shodným způsobem.

Oba tvůrci byli naprosto fascinováni Vančurovou předlohou, avšak každý měl o výsledné podobě adaptace trochu jiné představy. Pavlíček dbal na dodržení ducha knižní předlohy. Chtěl zachovat spisovatelovy myšlenky a osobitý dramatický přístup. Vláčil se ale Vančurovi postupně vzdaloval a bral jeho předlohu stále více jako pouhé východisko, podnět, s nímž může dle libosti nakládat, na což měl jako režisér plné právo. Ponorková nemoc, neustálé spory, přepisy i otevřené hádky. Vláčil občas padl do zajetí vize, jež byla na hony vzdálena čemukoliv, co obsahovala předloha, a Pavlíček jakožto obhájce Vančury se jej urputně snažil navést jiným směrem. Je však nutné zdůraznit, že ono příslovečné poslední slovo měl vždy režisér a Pavlíček tuhle skutečnost respektoval. Ostatně, jestli měli něco Vančura a Vláčil společné, pak především skutečnost, že šlo o básníky, byť ten první používal jako svůj tvůrčí nástroj tužku a druhý kameru.

Jak scénář rostl, vyžadoval stále více nových podnětů a postav. Příběh byl tak obohacen o některé motivy z nedokončeného projektu Vančurových Obrazů z dějin národa českého (1939-1948), odkud vzešla i postava potulného mnicha Bernarda, neboť Vláčil potřeboval mít ve filmu poutníka, který by jednotlivé dějové segmenty spojoval. Zapojením dalšího Vančurova díla se připravovaná látka dostala do konkrétního historického období, kdy zemi české vládl král Václav I., což s sebou neslo další výzvy. Vláčil musel později s bezpočtem odborníků a vědců konzultovat nejrůznější detaily. Jak lidé ve 13. století jedli, co pili, kde bydleli a jak se oblékali? Do toho ještě připočtěte odborníky na jazyk český, jakým byl třeba profesor František Jílek-Oberpfalcer. Ten poskytl svůj pohled na tvar některých dialogů, pomohl s dobovou hovorovou řečí a jako znalec středověkého argotu zahrnul do scénáře i řadu autentických vulgárních výrazů, jimiž po sobě Vláčil a Pavlíček rádi házeli, když si trochu vypili. První část scénáře byla odevzdána na posouzení 2. září 1963, tedy téměř rok od zadání práce. Scénář se setkal s obrovským nadšením.

Předtím, než se kolos pohnul

Prakticky ihned od odevzdání bylo schváleno dokončení druhé části scénáře, přičemž umělecká rada studia Barrandov zahrnula dvojici Vláčil - Pavlíček vlnou pochval a obdivných reakcí. Člen rady, spisovatel a scénárista Ota Hofman přirovnal dosavadní práci k rozpracované stavbě monumentální katedrály, kde se nad masivním obvodovým zdivem začínají pomalu rýsovat nádherně zdobené klenby. Bez pochvaly nezůstal ani cit, se kterým byl specifický literární jazyk Vančury převeden do jazyka filmového. Scénář obsahoval i takové detaily jako věk jednotlivých postav nebo data a popisy počasí u konkrétních scén. Kupříkladu psaná poznámka k úvodnímu napadení saské karavany zní: „Datum 15. únor 1250, je odpoledne, zataženo, všude kolem sníh.“ Ještě zbývalo dořešit spoustu důležitých úkonů a rozfázovat budoucí přípravy na natáčení. Definitivně také padlo rozhodnutí o použití obrazového formátu, kterým byl nakonec zvolen černobílý cinemascope umožňující natáčení v extrémně širokoúhlém formátu. Rovněž byl stanoven předpokládaný (naivně optimistický) rozpočet okolo pěti milionů korun.

Druhou část scénáře odevzdali Vláčil s Pavlíčkem 3. června 1964. Nadšení studia se neslo na podobné vlně jako v případě první části. Na podněty členů umělecké rady došlo k několika úpravám jak u první, tak i u druhé části. Zrychlení, případně zpomalení tempa vyprávění, pozměnění konce a třeba potulný mnich Bernard dostal nakonec méně prostoru, aby na sebe zbytečně nestrhával pozornost. Každá, skutečně každá událost ve scénáři byla Vláčilem za pomoci perokresby převedena do bezpočtu očíslovaných okének a o každé scéně se tudíž dalo věcně diskutovat, upravovat ji, případně vyškrtnout. Začátkem července téhož roku se rozeběhla realizace filmu, na který mělo padnout astronomických sedmnáct milionů korun, což bylo nemyslitelné. Marketa Lazarová měla být původně jedním filmem složeným ze tří částí. Z těžkým srdcem Vláčil nakonec zavrhl natáčení třetí části, čímž rozpočet stáhl na relativně snesitelných dvanáct milionů. 15. července 1964 naplno vypukla příprava filmu. Tak rozsáhlé práce, které měly za úkol uvést kolosální projekt do pohybu, studio Barrandov ještě nepamatovalo.

Ty správné tváře

Vzniklo hned několik paralelně fungujících pracovních skupin. Průzkum vhodných lokalit, stavba náročných kulis, tvorba kostýmů, hledání ideálního hudebního skladatele a samozřejmě obsazení hereckých představitelů. Zorganizování jednotlivých castingů a předběžný výběr vhodných herců dostaly na starost dva týmy. Jeden se soustředil na pořádání castingů po Čechách a na Moravě, ten druhý si vzal na starost Slovensko. Praha, Bratislava, Brno, Olomouc, Žilina, Kroměříž, Banská Bystrica. V těchto a dalších menších i větších městech byl pořádán hon na ideální herecké představitele. Ty, kteří se dostali do užšího výběru, čekaly kamerové zkoušky v Praze, na nichž byl osobně přítomen František Vláčil. Režisér dával přednost méně známým, především slovenským hercům. Ve výběru se soustředil na autentický projev, celkový výraz tváře a souznění s postavou. Dá se říci, že na vzhled kladl režisér o trochu větší nároky než na herecké schopnosti, o čemž se přesvědčila i představitelka hlavní ženské role.

Z několika desítek uchazeček uvízla v hledáčku režiséra šestnáctiletá Slovenka Magda Vašáryová, a to navzdory skutečnosti, že pozitivní dojem mladá dívka příliš nevzbudila. František Vláčil si pro roli Markety Lazarové představoval naprosto přirozenou ženu, ze které bude doslova vyzařovat nevinnost. Vašáryová na konkurz dorazila s pracně zhotoveným účesem, rudou rtěnkou na rtech a pěkných šatech. Celkovému vzhledu dopomohl i vysloužilý maskér Gustav Hrdlička, legenda, jež na zahraniční stáži dokonce líčila samotnou Sophii Loren. Na pana Hrdličku působila mladá slečna nevýrazně, a proto si dovolil odvážnější líčení. Jeho snahu však Vláčil doslova utopil, když Magdu Vašáryovou odtáhl pod vodovod a proudem studené vody nechal všechnu tu parádu odtéct do odpadu. Splihlé vlasy, ustrašený výraz, uplakané oči, teprve teď začínal být režisér spokojen. Vašáryová měla na kontě jen maličkou epizodní roli ve filmu Senzi mama (1964), avšak to nebylo směrodatné. Vláčil si ji jednoduše vybral kvůli její vizáži. Přes metr dlouhé blonďaté vlasy, goticky tvarovaná tvář, obrovské oči. Na mladou herečku čekaly dva roky natáčení plné zimy, špíny, fyzického nepohodlí a emočně nestabilních výkyvů režiséra, z něhož čpěl často alkoholový odér jakožto pozůstatek náročných večerů utopených v lahvi.

Jediným hercem, který se nemusel účastnit žádného konkurzu a roli dostal automaticky, byl Josef Kemr. Vláčil si jej vybral na přímé doporučení herce Miroslava Macháčka. Ačkoliv si režisér loupeživého zemana Kozlíka představoval spíše jako komickou postavu, po několika schůzích s Kemrem svou vizi přehodnotil. Zkušený herec detailně pročetl Vančurovu předlohu a perfektně nastudoval scénář. Vláčilovy představy o roli Kemr rezolutně odmítl. Kozlíka pojal jako tvrdého, značně komplikovaného muže, který neuznává názory žen a vládne svým dětem přísnou rukou. Muže, jehož myšlení utvořily drsné podmínky 13. století a přírodní prostředí obklopující jeho rod. Věkem omšelý sedmdesátiletý lapka, který v případě nouze nemá problém zmobilizovat vnitřní síly a bít se za svůj život s vitalitou čtyřicetiletého válečníka. Žádný hlupák, spíše nebezpečný predátor se smyslem pro plánování a vrozené strategické schopnosti, pokud dojde na obléhání. Jak Macháček režisérovi řekl: „Nech to na Pepíkovi, on si s tou figurou poradí.“ Co k tomu více říci? Měl jednoznačně pravdu. Kozlík patří mezi nejvýraznější postavy ve filmu.

Z ostatních herců jmenujme do té doby čistě divadelního herce Ivana Palúcha v roli Adama Jednoručky nebo fyzicky výraznou Pavlu Poláškovou, která ztvárnila divokou pohanku Alexandru. Její výkon byl po premiéře dokonce zmíněn v několika zahraničních periodicích. U některých rolí se otázka vhodných herců řešila do poslední chvíle. Vázlo obsazení potulného mnicha Bernarda, hejtmana Piva a rytíře Sovičky. Výborný Vladimír Menšík podepsal smlouvu koncem prosince 1964, čímž dostal Bernard svou definitivní podobu. Ze zdravotních důvodů musel odstoupit Rudolf Hrušínský a hejtman Pivo tak spočinul na bedrech zkušeného herce Zdeňka Kryzánka. Zpočátku obsazený František Husák, jenž úspěšně prošel kamerové a kostýmní zkoušky, nakonec musel kvůli jiným závazkům také odstoupit. Sovičku si převzal po tělesné stránce takřka shodně stavěný Zdeněk Řehoř. Vláčilova snaha o obsazení několika německých herců nakonec byla proměněna pouze u role Kristiána st., jehož si zahrál Harry Studt. Zatímco architekti v terénu budovali středověké tvrze a loupežnická doupata, mistr kostýmů neúnavně piloval své jedinečné výtvory.

Středověká móda

Malíř, scénograf, kostýmní výtvarník a držitel Oscara za bravurní práci na filmu Amadeus (1984) Theodor Pištěk s odstupem mnoha let vzpomíná nejraději na Marketu Lazarovou, neboť šlo dle jeho slov o nejnáročnější, ale zároveň nejsvobodnější zakázku, na které se kdy podílel. Nadaný výtvarník stál tváří v tvář nelehkému úkolu, neboť požadavky režiséra zněly jasně. Vytvořit pokud možno autentické oděvy pro postavy pohybující se v historické době okolo první poloviny 13. století. Pištěk se kromě Vláčila setkal s několika odborníky na danou dobu a začal studovat dostupné historické prameny, kterých bylo ale popravdě jen velmi málo. Částečně mu pomohly obrazové materiály, fresky, iluminace a především vlastní úsudek. Kostýmy musely působit věrohodně, čemuž Pištěk přizpůsobil i skromnost materiálů, jaké měli středověcí lidé k dispozici. Nedostatek odborných zdrojů v kombinaci s požadavky režie vedly Pištěka k rekonstrukci kostýmů na základě dojmů a povah jednotlivých postav obsažených ve scénáři.

Jak žila rodina Kozlíkova? Bydleli poblíž lesů, asi měli vši, žili z toho, co sami ukradli. Patrně měli k dispozici hrubé látky, případně vlnu a len. Nemohli si dovolit drahé nitě, a tak museli šít s pomocí ovčích střívek a šlach. Na základě takovýchto úvah Pištěk pracoval. Důležité bylo i oblečení vojáků. Každý materiál musel být minimálně jednou použitý, aby lněné košile a brnění působily omšelým dojmem. Staré plechy, opotřebované řemeny, zpuchřelá kůže. Platil přísný zákaz šít kostýmy na stroji, protože pravidelný šev, by mohl podkopat iluzi autentična. Některé věci vznikly na základě experimentů a jiné zase pro komplikovanou výrobu nebylo možné použít. Třeba takzvané smolníky. Krunýře vyrobené z koudele, máčené v horké rozteklé smůle, díky čemuž vznikl tvrdý povrch, kterým neprošel šíp. Zhotovený prototyp ukázal jednak zdlouhavou náročnost přípravy (na jeden kus připadlo několik litrů smůly), a rovněž obrovskou tíhu, s níž by herci museli zápasit. V rámci úspor se některé helmy lisovaly z reflektorů nákladních aut s tím, že nákladnější kousky se zhotovily pouze pro výrazné postavy, kde Vláčil potřeboval točit detailní záběry. Tedy například helma rytíře Sovičky.

Nikdo, naprosto nikdo v celém Československu nedokázal zhotovit drátěné košile. Nakonec do hry vstoupila společnost Jablonecká bižuterie. Ta vyrobila kroužky, které si zaměstnanci nosili domů, kde z nich na základě zadání pletli rukávy, přední i zadní části košil. Vzniklé polotovary pak barrandovští zámečníci pečlivě pospojovali dohromady. Velmi nákladným kostýmem se stal bohatě zdobený kabátec pro Kristiána st. vyšívaný pravým zlatem. Z drahé látky vznikl jeden bohatěji zdobený kostým pro Kristiána st. a o něco skromnější pro jeho syna. Precizní kostýmy si později našly cestu do několika dalších tuzemských i zahraničních produkcí. Upravená helma rytíře Sovičky se k nelibosti Pištěka vyskytla ve veskrze průměrné pohádce Princ Bajaja (1971). Pancíř hejtmana Piva se měl v upravené podobě dokonce objevit v zahraničním fantasy filmu. Nikdo už dnes sice neví v jakém, ale některé teorie uvádějí Excalibur (1984), čemuž já osobně rád věřím, byť tato domněnka nemá žádný pevný základ.

Na detailech záleží

Vhodná místa pro natáčení hledali Vláčil a jeho terénní pracovníci už v posledních měsících roku 1963, a to po celém Československu. Největší exteriérová kulisa Obořiště vyrostla poblíž zaniklé osady Svánkov, jen kousek od obce Světlík. Údolní rašeliniště Mrtvý luh nacházející se při soutoku Teplé a Studené Vltavy zase posloužilo jako vhodný prostor pro tvrz Roháček. Jak vidno, i přes rozsáhlé hledání nakonec štáb nalezl téměř veškeré ideální podmínky na Šumavě a v přilehlém okolí. Svůj otisk ve filmu zanechalo i několik výtvarníků se zaměřením na dekorativní a řezbářské práce. Zdeněk Sekal zhotovil několik ručně vyřezávaných krucifixů a primitivní pohanskou sošku Krista. Jan Klobasa si vzal za cíl vyrobit dvanáct dřevěných směrníků pro říšské cesty. Rovněž držel dohled nad výrobou pohanských ozdob pro rodinu Kozlíkovu a šperků pro Lazara či Kristiána a jeho syna. Jaroslav Vožniak navrhl a vyrobil oltář ve světnici na Obořišti a postaral se o ozdoby pohanského božiště (obrovský strom).

Všichni tři umělci rovněž přislíbili výpomoc při zařizování nejrůznějších interiérových dekorací. Dlabané dřevěné mísy, sušené byliny, louče, truhlice, stoly, židle, kožešinové předložky atd. Všechny drobné předměty i větší kusy nábytku byly předem konzultovány s tehdejšími medievisty a porovnávány s dochovanými ilustracemi, aby vzhled v přijatelné míře korespondoval s duchem středověkých reálií. Ještě ani nezačalo natáčení a náročné stavby, kostýmy i výroba dodatečných předmětů nebezpečně šponovaly rozpočet. Ve vzduchu viselo další krácení scénáře, ale Vláčil zároveň potřeboval konečně začít natáčet, neboť další průtahy by například mohly zapříčinit příchod teplejších dní. Obleva je totiž to poslední, co si můžete přát, když točíte film zasazený do zimních měsíců, kde vše obklopuje sněhová pokrývka. Nakonec se Vláčil odebral na Šumavu s tím, že případné změny budou probíhat takříkajíc za pochodu. Natáčení oficiálně vypuklo 16. ledna 1965 a režiséra Františka Vláčila čekal hotový dvouletý očistec. O tom si ale povíme až příští týden ve druhé části článku.